Designér David Karásek se dostal k podnikání neplánovaně. V 90. letech nenašel firmu, která by jeho návrhy přetvořila ve finální výrobky. Založil proto společnost mmcité, která je dnes předním světovým producentem designového městského mobiliáře, jako jsou lavičky, odpadkové koše nebo autobusové přístřešky. Celkem 80 procent výrobků firmy míří z východomoravských Bílovic do zahraničí, najdeme je například v americké centrále Googlu, na pařížských letištích nebo v olympijské vesnici v Rio de Janeiru.

Rozvoj firmy příliš nezabrzdila ani pandemie koronaviru či zavřené hranice, v současnosti se ale mmcité potýká s prudce rostoucími cenami surovin a jejich nedostatkem. „Chybí hlavně ocel, hliník, ale i dřevo. Doba je nyní extrémně nepředvídatelná a unikátní. Dříve bylo běžné, že se tu a tam zdražila nějaká surovina, současná situace je ale úplná novinka,“ říká David Karásek. Zároveň firmě schází lidé. „To je neblahý důsledek vládní politiky, která uměle udržuje vysokou zaměstnanost,“ myslí si Karásek.

Vaše firma má vlastní výrobu v Bílovicích u Uherského Hradiště. Provozujete továrnu i někde v zahraničí?

Vedle Česka máme i výrobu v Brazílii a Mexiku, ale nejsou to velké továrny. Část komponent nám dodávají subdodavatelé a my děláme povrchové úpravy, dřevěné prvky a hlavně finální montáž. V Brazílii jsme byli nuceni vyrábět kvůli tomu, že tam jsou vysoká dovozní cla. Částečně odtamtud i exportujeme do Spojených států. V Brazílii jsme tak pět šest let a výroba se nám tam už docela rozběhla. V Mexiku jsme dva nebo tři roky a doufám, že tam také budeme vyrábět víc. Pořád je pro nás ale naprosto stěžejní výroba v Česku a expedujeme odtud většinu produktů.

Je to teď šílené, snad všechny suroviny se zdražily, během posledního roku vyletěly ceny některých komodit až o desítky procent.

Během pandemie výrazně podražila globální doprava a také se začala zpožďovat. Rostly i ceny mnoha surovin. Jak se vás to dotklo?

Dotklo se nás to významně. Je to teď šílené, snad všechny suroviny se zdražily, během posledního roku vyletěly ceny některých komodit až o desítky procent. A hlavně je jich nedostatek. Dostáváme se do situací, že nemůžeme sehnat výchozí materiál.

Budete muset zdražovat?

Ano, musíme a už lehce zdražujeme. Je to problém hlavně u některých výběrových řízení, protože se s takovým zdražením materiálu nepočítalo. Cenové nabídky ale musí platit třeba rok. Jenže zakázky v tendrech potřebujeme vyhrát, nízká cena je zásadní, takže se dostáváme trochu do patové situace.

Museli jste zastavit kvůli nedostatku surovin výrobu některých zakázek?

Zatím ne, ale můžeme se brzo dostat do situace, kdy budeme muset prodlužovat termíny, protože není materiál. K tomu nám navíc schází lidské kapacity. To je neblahý důsledek vládní politiky, která uměle udržuje vysokou zaměstnanost. Výsledkem je to, že firmy, které by měly zakázky a potřebují nabrat pracovníky, je nemají kde sehnat. To je vražedná kombinace. Znám i spoustu dalších firem, které by chtěly přijímat lidi kvůli novým zakázkám, ale nemají koho. Myslím, že vládní pomoc se přepálila. Měla přijít v začátcích pandemie, ale pak měli nechat podniky propouštět, aby byli na trhu volní zaměstnanci a mohly se o ně ucházet jiné firmy. Čísla říkají, že průmyslová výroba i obchod loni klesly, ale nezaměstnanost ne. To nemá logiku.

Podle obchodního rejstříku měla vaše firma mmcité v roce 2019 obrat 344 milionů korun, v materiálech soutěže Podnikatel roku se píše, že to je kolem 800 milionů korun, a ve dva roky starém článku Lidové noviny uvádí 1,5 miliardy korun. Jaký byl tedy v roce 2019 váš obrat?

344 milionů korun byl předloni obrat mateřské firmy za prodeje v Česku a přes obchodní partnery v zahraničí. Pak máme ještě dalších deset poboček od Slovenska a Maďarska až po Ameriku. Celkový obrat obou těchto částí byl kolem 800 milionů korun. Druhou část skupiny, která se věnuje spíše infrastrukturním projektům jako vlaková nebo autobusová nádraží, řídil můj společník, ale nedávno jsme se rozdělili. Jeho část firmy měla přibližně stejný obrat jako má část, takže celkově jsme měli kolem miliardy a půl.

David Karásek

David Karásek absolvoval na přelomu 80. a 90. let Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze se zaměřením na produktový design. V roce 1994 založil se spolužákem Radkem Hegmonem společnost mmcité, která se zaměřuje na průmyslový design a výrobu městského mobiliáře. Obrat firmy, která přes vlastní pobočky a distributory působí v desítkách zemí celého světa, se předloni pohyboval kolem 1,5 miliardy korun. Letos si společníci firmu rozdělili. Karáskova mmcité se dál zaměřuje na městský mobiliář, za který získala řadu ocenění jako Good Design, Red Dot Award nebo Czech Grand Design. David Karásek byl loni vyhlášen podnikatelem roku Zlínského kraje.

Majitel společnosti mmcité David Karásek

Jak se vyvíjelo vaše podnikání loni? Jak na vás dolehla krize způsobená pandemií?

V březnu, když to začalo, jsme byli v šoku. Situaci jsme vyhodnotili tak, že nastane špatné období, a tak spustíme úsporný režim. Loni jsme se dokonce rozhodli, že nepřineseme žádné novinky, abychom ušetřili, protože vývoj je velice drahá část každého byznysu. Také jsme zaváděli přísná zdravotní opatření ještě dřív, než byla vyhlášena, protože jsme se báli, aby nám hygiena nezastavila výrobu. Skutečně pak nastaly potíže v odbytu, protože v některých státech se všechno zastavilo a prakticky přestaly přijímat zboží. To se vždycky postupně uvolnilo, takže konečný výsledek roku byl nakonec vcelku dobrý. Obrat nám sice poklesl oproti předchozímu roku, který byl ale rekordní, o pět procent. Na druhou stranu jsme hodně ušetřili, třeba tím, že se necestovalo a nebyli jsme na veletrzích, takže ekonomicky minulý rok dopadl lépe než ten předchozí.

Zhruba 80 procent produkce dodáváte do zahraničí. Vaše výrobky jsou třeba v centrále Googlu nebo Uberu, na letišti Charlese de Gaulla v Paříži nebo na promenádách v Dubaji. Otevírají vám takové reference cestu i k dalším významným zákazníkům?

Ano, ale to jsou jen jednotlivé destinace. Naše výhoda je, že máme velice široké portfolio zákazníků. Nedávno jsme naše produkty dodávali například do největšího nákupního centra v oblasti New Yorku, teď budeme dodávat do obchodního centra v San Marinu, dělali jsme třeba pěkný projekt ve Philadelphii, kde probíhala konverze slavných loděnic na veřejné a kancelářské prostory.

Do Česka dodáváte 20 procent své produkce. Je to pro vás stále největší trh?

Je mezi třemi největšími, Česko je přibližně srovnatelné s polským a americkým trhem. Myslím si ale, že Polsko a Spojené státy český trh brzy přeskočí.

Zaváděli jsme ve firmě přísná zdravotní opatření ještě dřív, než byla vyhlášena, protože jsme se báli, aby nám hygiena nezastavila výrobu.

Často o sobě říkáte, že se cítíte spíš jako designér než jako podnikatel. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste ale vystudoval produktový design a v názvu tohoto oboru je cítit něco komerčního, obchodnického. Plánoval jste tehdy, před 30 lety, že byste mohl začít podnikat?

To vůbec, studoval jsem na přelomu 80. a 90. let, kdy lidé teprve zjišťovali, co to znamená podnikat. Ale i dneska většina lidí, kteří vyjdou z uměleckých škol, pracuje v nějakém studiu nebo mají vlastní studio a zakázky tvoří pro jiné výrobce, ne pro sebe. My jsme se tehdy s kolegou dostali k podnikání tak trochu neplánovaně. Školu jsme skončili na začátku 90. let a tehdy tady průmyslové firmy většinou o designu ani neslyšely nebo o něm prostě neuvažovaly. K podnikání jsme se odhodlali vlastně proto, že nebyl nikdo, kdo by naše návrhy přetvořil ve finální výrobky.

Na začátku 90. let jste se spolužákem vyhráli v designérské soutěži na prvky veřejného prostoru pro Zlín, v roce 1994 jste pak založili vlastní firmu na výrobu městského mobiliáře. Proč jste se vrhli zrovna na tento segment?

Ovlivnily mě první cesty na Západ, hlavně do Francie, kde jsem viděl, jak může veřejný prostor vypadat nádherně. Tady byl naopak velice zanedbaný. O interiéry svých bytů lidé ještě pečovali a často je až „vymazlili“, ale veřejný prostor patřil všem, takže se o něj nikdo moc nestaral. Lidé v Československu se ani venku moc nezdržovali a pádili rychle do soukromí. Přispívalo k tomu i to, že jsme tu měli policejní stát, takže řadu věcí člověk nemohl venku dělat. Polehávání na trávníku bylo nemožné, nebylo ani moc pěkných parků a kaváren, natož aby měly na ulici zahrádku.

Jaké byly začátky vaší firmy? Bylo složité přesvědčit potenciální zákazníky o tom, že je důležité, aby veřejný prostor vypadal slušně?

Podstatnou součástí mé práce byla tehdy osvěta, což je tak trochu i dnes. Musel jsem přesvědčovat města, že když budou investovat do veřejného prostoru, aby vypadal dobře, bude to zároveň mít vliv na chování lidí a kvalitu jejich života. Možná se nám podnikání dařilo nejen díky této osvětě, ale i díky tomu, že jsme jako autoři svých produktů byli přesvědčivější než obchodníci.

Přestože vytváříme vlastní unikátní design, rozhodně nejde o luxusní zboží jen pro vyšší třídu. Užívají je všechny sociální skupiny.

Když se podíváte dnes na veřejný prostor v českých městech, jak se za těch 30 let, co jste v oboru, změnil a jak se vám dnes líbí?

Celá země ušla kus cesty a i v našem oboru se to výrazně posunulo. Málokdo si dnes uvědomuje, že nejen veřejný prostor, ale i domy včetně těch starých nikdy nevypadaly tak dobře jako nyní. Ve srovnání s obdobím před rokem 1989 už se pomalu blížíme i úrovni západoevropských zemí, ale pořád ještě je tam velký rozdíl.

Které země jsou nejdál v tom, jak pečují o svůj veřejný prostor a investují do něj?

Jsou to hlavně země, kde počasí umožňuje trávit venku více času, jako Itálie, Španělsko nebo Francie. Krásné věci jsou i v Beneluxu nebo ve Skandinávii, ale jak postupuje globalizace, příklady kvalitního veřejného prostoru se objevují na různých místech planety. Ve světě se objevuje trend, kdy je veřejný prostor, zpravidla to bývá park, samostatnou turistickou destinací. Něco podobného se už před lety odehrálo v architektuře. Říká se tomu „Bilbao efekt“ podle upadajícího španělského města, které se díky nové urbanistické koncepci a moderní architektuře stalo významnou turistickou destinací. Česko je v tomto ohledu velice slabé, přitom s myšlenkou vytvořit významný architektonický projekt pracuje i řada zemí, které bychom asi nenazvali vyspělými státy. Naprosto záměrně a systematicky s tím pracují třeba Spojené arabské emiráty, Malajsie nebo Rusko. Teď se postupně zjišťuje, že i veřejné prostory a parky mohou být skvělým lákadlem pro cizince. Příkladem je třeba Kodaň, kde je úžasný park Superkilen nebo náměstí Israel Plads. V Moskvě zase vznikl velice ambiciózní projekt parku Zarjaďje, který ukazuje různé typy ruské přírody. I v Česku je hodně krásných veřejných parků, ale je tu minimum ambiciózních projektů.

Veřejný prostor se mění i v tom, že v něm víc lidí nejen odpočívá, ale i tráví svůj pracovní čas. Z městského mobiliáře se tak stávají venkovní kanceláře s nabíječkou, internetem a stolkem. Je to pro vás byznysově zajímavý směr?

Určitě, koncept smart city je pro nás zásadní téma. Máme v nabídce třeba lavičky s fotovoltaikou, které vám umožní nabít si telefon a další zařízení.

Bude mít jednou většina laviček elektrickou zásuvku?

Většina asi ne, ale myslím si, že propojení lavičky a nabíjení bude čím dál častější. Mobilní telefon má dneska vedle telefonování mnoho funkcí, které běžně využíváme. Problém ale je, že se takový telefon rychle vybíjí, proto je výhodné mít ve veřejném prostoru hustou síť nabíječek. Mohou být napájené ze sítě, pak se ale musí přivést přípojka, nebo má lavička fotovoltaický systém. Obě tyto verze jsou sice drahé a musíte je udržovat, ale poskytují občanům dobrou službu.

Vy jste dnes jediným majitelem společnosti mmcité a působíte v ní i jako kreativní ředitel. Řídíte firmu i provozně?

Na provozní řízení mám tým skvělých manažerů. Jsem šéfem našeho designérského studia a určuji, co budeme vytvářet. Zároveň řeším i koncepční věci, které se týkají obchodu, ale neřídím běžnou agendu.

Letos jste si s bývalým společníkem v mmcité a spoluzakladatelem společnosti Radkem Hegmonem firmu rozdělili. Vaše spolupráce trvala téměř tři desítky let. Co se stalo? Přátelíte se dál alespoň mimo byznys?

Kamarádi už určitě nejsme. Důvodem jsou mnohé události, které probíhaly v posledních deseti letech, kdy jsme si každý řídil svoji část skupiny. Rozdělení pak podle mě neproběhlo tak, jak by mělo. Já bych se s Radkem rád dál přátelil, ale z těchto důvodů to nejde. A je to škoda, protože k rozdělení nebyl vlastně objektivní důvod. Kdyby firmy zůstaly pohromadě, byť řízené odděleně, navzájem by se velice dobře podporovaly. Rozdělení způsobilo spoustu škod.

„Čeští výrobci mají malé ambice a nepracují s průmyslovým designem systematicky. To tu chybí,“ říká šéf mmcité David Karásek.
„Čeští výrobci mají malé ambice a nepracují s průmyslovým designem systematicky. To tu chybí,“ říká šéf mmcité David Karásek.
Foto: Libor Fojtík

Firma se rozdělila na dvě části, z nichž ta vaše, mmcité, dál vyrábí městský mobiliář, zatímco Hegmonova firma, která se přejmenovala na Egoé, se zaměřuje na venkovní nábytek a mobiliář na dopravních stavbách. Dostal váš bývalý společník kompenzaci za to, že vám zůstala známá značka?

Můj návrh vypořádání byl, že bychom si nechali značku oba dva, jen bychom firmu reorganizovali. Nechtěl jsem ji rozdělit. To bylo jeho přání. On si tak zajistil výhodnou pozici k tomu, aby mě donutil přenechat mu náš areál v Bílovicích.

Takže továrna vám už nepatří?

Nepatří, jsme tam v nájmu a začínáme připravovat novou továrnu. Bude to někde poblíž. Znamená to pro nás investici kolem 150 milionů korun. Minimálně půlku jsem nedobrovolně nechal v Bílovicích.

Vám ale zůstala značka, která je ve svém oboru známá v mnoha zemích. Neberete přenechání budovy jako adekvátní kompenzaci?

On to tak bral, ale já si myslím, že to nebylo úplně férově nastavené. Ano, naše značka je známější, ale je otázka, jakou má hodnotu. Na druhou stranu jsme silní v tom, že máme zastoupení po světě a máme už hodně zákazníků. Takže jsme na tom dobře, ale musíme vybudovat nový areál a to bude drahé.

Ve světě se objevuje trend, kdy je veřejný prostor, zpravidla to bývá park, samostatnou turistickou destinací.

Bílovice jsou poměrně daleko od velkých měst. Není to pro vás jako pro firmu, která je závislá na exportu po celém světě, nevýhoda?

Já bydlím u Brna a do firmy jezdím několikrát týdně kolem stovky kilometrů, takže by pro mě bylo výhodnější, kdyby továrna vznikla někde u Brna. Pro mě je ale důležitější tým, řada lidí s námi pracuje 10 i 15 let, a kdybych továrnu postavil jinde, tým by se rozpadl. Pokud ho tedy chci udržet, musí výroba zůstat v oblasti kolem Bílovic.

Jaký má český design postavení ve světě?

Určitě se to zlepšuje, je víc vidět, roste počet designérů, kteří se prosadili i u zahraničních firem, ale je jich stále málo. I vzhledem k tomu, že nejsme zrovna malá země, alespoň v rámci Evropy, není důvod, proč bychom měli být ve světě designu méně zastoupení než třeba Dánsko. Problém je to, že se velká část naší designérské scény věnuje luxusnímu designu, respektive věnuje se spíše uměleckému řemeslu než užitnému designu. V Česku je obecně poměrně velký příkop mezi průmyslem a designérským světem. Je tu málo firem, které dělají běžně dostupné, ale designově propracované zboží.

Je to důvod, proč jste se zapojili do vzniku Asociace českého průmyslového designu?

Ano. A další problém je, že se země slabě prezentuje skrze design na světovém trhu. Přitom je to věc, která je přístupná a srozumitelná většině společnosti. Hezké věci má rád prakticky každý, vyplatí se tak vyrábět i pěkně designově zpracované spotřební zboží.

Související